Moderní herní průmysl sází na kvantitu, poté na kvalitu a až na posledním místě je diskrétnost. Tak by se dala s trochou nadsázky popsat masáž, kterou si pro nás připravují vydavatelé s každou novou hrou. Zbytečné odhalování nepřeberného množství informací kazí, doprovází každou novou hru ještě předtím, než je vůbec k mání na pultech obchodů. Hra nás tak nakonec nemá skoro čím překvapit a to je velká škoda.

Pokud nahlédneme do minulosti, zjistíme, že vše bylo naprosto jinak. Proč? Je to v celku jednoduché, herní průmysl se rozrostl natolik, že si to může dovolit. Velké firmy jako EA, Ubisoft či Sony si mohou dovolit oslovit obrovskou masu lidí a proniknout i tam, kde o ně lidé zase tolik nestojí. Tvrdí, se že dříve se hry dělali pro zábavu, dnes se dělají pouze pro peníze. To do jisté míry je pravda, ale samozřejmě že ne zcela. Je jisté, že vývojáři chtějí zkoušet nové věci, ale velké firmy mají svá představenstva, která často novinkám zatnou tipec.

Není proto divu, že se indie scéna momentálně těší tak velkému zájmu a AAA hry si od sebe drží pěkně daleko. Právě oni jsou těmi, kteří přinášejí zcela nové a neotřelé nápady a nikdo jim nemůže říkat, zda to tak je správně či není.

Vraťme se však zpět k původní myšlence. Masivní marketingová kampaň slouží k zaujetí co největšího počtu hráčů, a tak se překvapení při hraní koná jen málo kdy. Skvělým příkladem je Assassin´s Creed. Při vydávání prvního dílu měli všichni za to, že se bude jednat o RPG z dob křížových výprav a hle najednou se při hraní člověk dostal i do současnosti a byl z toho překvapen. O nejnovějším dílu toho však již víme tolik, že možná ani není potřeba hru hrát.